Walmart

V sobotu jsme začali den přednáškou o dvou zajímavých programech. Prvním je Language in motion. Je to předmět pro mezinárodní studenty nebo americké studenty, kteří studovali či plánují studovat v zahraničí. Budeme se učit, jak komunikovat s dětmi různých věkových kategorií, vyučovat, přednášet a v průběhu semestru každý předneseme osm prezentací na místních mateřských, základních nebo středních školách. Osm je docela dost. Mají být zaměřené na cokoli, co se týče cizí kultury (jídlo, tradice, svátky, oblečení, hudba, jazyk a tak dále). Můžu přednášet o ČR nebo o Švýcarsku. Kdo mě zná, ten tuší, že mě to docela děsí. Ale mám ten předmět zapsaný dobrovolně a přijde mi, že strach z mluvení před velkým počtem lidí překonáte jedině mluvením před lidmi. V Čechách už jsem přednášela na jedné škole o mém pobytu ve Švýcarsku. Tím, že jsem mluvila o něčem, co dobře znám a co mě moc bavilo, tak jsem si tu prezentaci nakonec dost užila.

Druhý program, do kterého se tu můžeme zapojit, se jmenuje Friendship families. Každý vyplníme dotazník a podle něj nám vyberou místní rodinu, která nás pak vezme na výlet, na večeři, na rodinnou oslavu... Třeba s nimi budeme moct trávit i Halloween nebo Díkůvzdání. Všechno je to hodně na domluvě podle toho, co nás baví a jak často se s nimi chceme scházet. 

Pak jsme šli zase do kavárny. Bylo tam spousta dalších studentů z Juniaty. Trošku mě začíná štvát, že i malá porce pití je na mě moc velká. Po obědě jsme měli volno a mě se konečně podařilo si vybalit. Odpoledne pro nás škola zorganizovala odvoz do Walmartu. Když jsme čekali na školní dodávku, tak se s námi začal bavit jeden profesor, který je ze Slovenska! A on i jeho manželka, která tu pracuje v jídelně, umí reálně slovensky. Překvapilo mě, že  věděli, odkud jsme, co studujeme, jak se jmenujeme. Jsou tu už mnoho let. Trochu nám nasadili do hlavy myšlenku, že bychom tu založili Česko-slovenský klub. Škola má asi 100 klubů a založit nový je jednoduché. Na jednu stranu je tu už takhle tolik zajímavých klubů, že nevím, který si vybrat. Na druhou stranu by se mi ale fakt líbilo, kdyby se nám podařilo uvařit nějaká česká a slovenská jídla a ukázat místním a mezinárodním studentům, jak chutnají. Celkově mě překvapilo, že ten slovenský profesor věděl tolik informací o mimoškolních aktivitách studentů a o školních tradicích a festivalech. Ale učí tady chemii, takže ho bohužel nebudu mít na žádný předmět. 

Dál bych ještě chtěla zmínit, jak je super, kolik lidí nás tu zná jménem. A nemyslím jen kamarády, ale i různé zaměstnance. Na Masaryčce se velká část cvičících neobtěžuje znát naše jméno. V podstatě jediný, kdo si ho zapamatoval, byl učitel na grafický design, který byl z Kolumbie a studoval v USA, Honkongu a Indii. Tady znají všichni učitelé všechny své studenty jménem. 

Ale zpátky k Walmartu. Je to obrovský obchod (velký podobně jako třeba Makro), kde najdete všechno od oblečení, vodních bot přes kosmetiku, nádobí až po potraviny a elektroniku. Není to obchoďák, kde by bylo více malých obchůdku. Všechno je to na hromadě, proto je občas těžké najít i běžné a často používané věci. Ale to tak bývá vždycky, když jdete do nějakého obchodu poprvé. Škola tam organizuje odvoz jednou za měsíc. Je zvláštní pocit, když nemám možnost koupit si cokoli kdykoli. Ale dá se pěšky dojít do obchodu s potravinami, který je taky extrémně velký. A mají tam všechno včetně nakrájené cibule. Ale stejně máme skoro nonstop přístup do jídelny, tak toho moc navíc nepotřebujeme.

Zaujalo mě, jak to tady mají s ekologií a plýtváním. Když je někde víc než jeden koš, tak se snažím odpadky recyklovat, ale nikdy jsem to moc neprožívala. Tady mají jen dva typy košů. Modrý, tak se dává všechno recyklovatelné (třeba plasty a papíry dohromady) a černý, kam se dává zbytek. Ve Walmartu mají kruhový stojan na igelitky a prodavačka vám je naplní, když je jedna plná, otočí stojan, aby mohla plnit další. A jsou docela malé, takže se vypotřebuje dost velké množství. Papírové tašky tam neměli vůbec a nikdo nepočítá s tím, že byste měli dokonce vlastní tašku, která se dá použít vícekrát. 

Po Walmartu jsme šli na večeři a pak jsme na ohni opékali S´mores. Dělá se to tak, že opečete marshmallow, který vložíte mezi dvě sušenky a plátek čokolády. Je to dobré, ale extrémně sladké. Kei z Japonska (jeden ze studentů, kteří nám tu dělají průvodce) měl narozeniny, tak jsme dostali ještě dort a narozeninové čepičky. Kdyby pro mě udělalo 40 lidí tajnou narozeninovou oslavu, tak by mě to trochu vyděsilo, protože bych nechtěla být středem pozornosti. Keiovi to očividně nevadilo, protože si hned usmyslel, že chce mít proslov. Bylo to strašně hezký (možná trošičku přehrocený), ale brzy odlétá na studijní pobyt do Švédska, tak nám chtěl popřát hodně štěstí. Bylo vidět, že to tady má fakt rád. Pak jsme oslavovali. V neděli odjíždíme na dva dny kempovat, takže další blog bude nejdřív v úterý. V úterý taky poprvé potkám moji spolubydlící, tak mi držte palce.