Lobsterfest

 V neděli odpoledne probíhal Lobsterfest (lobster = humr, fest = festival, oslava, akce). Tato akce nemá na českých vejškách obdoby. Na dvoře je mnoho stolečků a u každého z nich jeden až dva lidi reprezentující nějaký školní klub. Studenti se prochází mezi stolky a zapisují se do klubů, které se jim líbí. Kluby mají obvykle připravené různé pochoutky, aby nalákaly co nejvíce lidí. Po skončení se koná velká hostina, kde každý dostane celého humra. 

Začněme od začátku. Juniata College má tým zaměstnanců, který se podle mě živí hlavně tím, že staví v areálu školy stoly, židle a stany pro různé příležitosti. Dost často se stane, že celý den někde připravují zázemí pro nějakou událost. A než si stihnu všimnout, proč stoly postavily, tak už tam zase nejsou a staví je někde jinde pro jinou akci. Proto mě trochu překvapilo, když začali Lobsterfest připravovat přímo před našimi kolejemi už 4 dny předem. V den festivalu všude vlály velké balonky ve tvaru humra (to bylo trošku přehrocený).

Zajímavostí je, že letos přesunuli festival blíž k prváckým kolejím, protože v minulých letech na něj chodilo míň a míň lidí. No, vzhledem k tomu, že původní místo je od budovy vzdálené asi 200 metrů a nové asi 50 metrů, tak mi obě přijdou dostatečně blízko. Ale možná to zabralo, lidí tam bylo plno. Líbilo se mi, že tam přišlo strašně moc studentů, které jsem znala, ale dokonce se tam objevilo i dost učitelů a lidí z vedení.

Na škole je údajně asi 100 klubů, z toho tam stolek mělo tak 80. Na můj vkus tam bylo až moc aktivistických klubů (ekologie, ochrana přírody, studentská rada, organizování aktivit pro studenty, politické kluby, feministický klub). Některé kluby byly mírně neobvyklé (Nerf klub, esporty, meditační klub, klub přežití v přírodě,...) Asi bych uvítala víc sportovní nabídky. I tak jsem si ale vybrala mnohem víc klubů, než bylo potřeba. Fun fact: Když jsem byla doma, tak jsem si asi 2 měsíce zpátky prohlížela seznam klubů. Začala mě napadat otázka, jestli je lepší vybrat si jeden, věnovat se mu pořádně a mít víc času na školu, nebo jestli je lepší zkusit třeba tři. Pečlivě jsem nad tím přemýšlela, dokonce jsem si o tom hledala i články na internetu. Došla jsem k závěru, že mít tak dva kluby by bylo fajn. Situace se však naprosto vymkla kontrole a zapsala jsem se do 17 klubů! 

Jak k tomu došlo? Nejdřív jsem byla opatrná, pak jsem se chtěla zapsat do japonského klubu, ale nebyla jsem si tím úplně jistá. Kamarádka Clotilde z Francie se tam však zrovna zapisovala a v podstatě mě přemluvila, abych šla s ní. Pak jsem měla bohužel/bohudík i pár známých mezi lidmi, co organizovali různé kluby. Moje spolubydlící má tedy velký podíl na tom, proč jsem se přidala k dobrovolnickému Rotary klubu, Indka Kavya zase může za jihoasijský klub, Číňan Danke za čínský klub, Kiran která má na starost naše patro na kolejích mě přivedla do korejského klubu. No a pak už těch klubů bylo tolik, že jsem si řekla, že je vlastně jedno, jestli jich bude moc nebo ještě víc, že je tak jako tak všechny nestíhám. Tak jsem se psala všude, kde mě daná činnost zajímala. Navíc mi spoustu služebně starších studentů říkalo, že je dost obvyklé, že se lidé zapisují do klubů, kam nakonec ani nepřijdou, tak jsem to nebrala úplně závazně.

Vrchol všeho byl, když mě Francouzka Julie dotáhla k francouzskému klubu, kam jsem ani nechtěla, protože francouzských kamarádů tu mám až až a neustále se mezi sebou baví francouzsky. Už takhle je docela složité je donutit mluvit anglicky, natož když budeme na akcích francouzského klubu. A další fun fact: zapsala jsem se dokonce i do klubu, který ještě neexistuje. Jeden kluk si usmyslel, že založí německý klub, protože jede příští semestr do Německa a chce si procvičit němčinu.   

Co že jsem si nakonec zapsala? Všechny kulturní kluby (španělský, jihoamerický, francouzský, německý, korejský, japonský, vietnamský, čínský a jihoasijský), keramiku, dobrovolnictví s Rotary, lukostřelbu, jízdu na koni, pomoc zvířatům v útulku, čajový klub, taneční klub, deskové hry. Do karet mi hraje to, že všechny kulturní kluby mají jen pár akcí za semestr a žádné pravidelné meetingy. To stejné platí o dobrovolnictví i pomoci útulkům. Čajový a deskovkový klub zase fungují tak, že se sice scházejí každý týden (nebo každý druhý), ale účast je naprosto dobrovolná. Tancování bude jednou týdně a na konci je vystoupení, takže tam bych měla chodit. Koně asi jednou za čtrnáct dní, tam bych taky měla být. A zbytek uvidíme. Každopádně nemám v plánu nechat se tím moc stresovat a chodit na tři srazy denně, na druhou stranu bych chtěla v každém klubu zkusit aspoň něco. 

No a pak přišla hostina. Konala se v jídelně, tak jsem si říkala že oproti běžným jídlům to nebude zase takový rozdíl. Ale byl!  Celá obrovská místnost byla vyzdobená a u vstupu dostal každý kartičku, kterou pak vyměnil za jídlo. Buď jsme si mohli vybrat humra, steak nebo vegetariánské placičky. Když už jsem byla na humří slavnosti, tak byl humr jasná volba! Nelituju toho, i když jsem ochutnala jen maso v klepetech. Bylo sice dobré, ale naprosto mě přešla chuť, protože jsme humra dostali v celku a když vidíte očička i nožičky a snažíte se doslova dobýt kleštěmi k masu, tak mě to prostě odradilo. Naštěstí s námi seděla u stolu Američanka Teresa, která nám ukazovala, jak se to vlastně jí. Bez ní bychom vůbec nevěděli, jak vlastně začít.

Každopádně to byl velmi zajímavý a jedinečný zážitek, tolik humrů na jednom místě už asi nikdy neuvidím. Měly jich doslova plné vany. Navíc v tu chvíli byli v jídelně snad úplně všichni. Několikrát jsem si během jídla uvědomila, že mi z nějakého důvodu celá ta slavnost vlastně připadá dost absurdní a asi bych nikdy nečekala, že se na takovém místě ocitnu.