Ne úplně dobře načasované přednášky a návštěva doktora

Vraťme se k Mountain Day. Přijeli jsme zpátky na kampus kolem čtvrté odpoledne. Dařilo se mi držet se toho, že je to jedinečný den, kdy je škola náhle zrušená, tak jsem se ani nesnažila studovat. Místo toho jsem si četla knížku a odpočívala jsem. Večer se konal meeting čajového klubu. Bohužel jsem tam nemohla jít, protože jsme měli povinnou přednášku od Fabiany Diaz. Jedná se o aktivistku, která se snaží bojovat proti zneužívání žen a znásilnění. Vystupuje se svou přednáškou na různých školách a očividně se umí dobře prosadit, stala se součástí speciálního projektu, při kterém stála na předávání Oscarů na podiu vedle Lady Gagy. 

Přednáška to byla dost zajímavá, Fabiana měla skvělý, profesionální přednes. Problém byl v tom, že i když byla akce povinná, tak se nás tam sešlo tak 15. Takže sál byl prázdný, na otázky nikdo moc neodpovídal, všichni byli unavení po dni ve škole a dost spolužáků bylo nervózních z toho, že mají ještě spoustu úkolů a proč by seděli na přednášce, když tam ostatní být nemusí? Proto si myslím, že celá akce nevyzněla tak dobře, jako by mohla vyznít před začátkem semestru, kdyby na ni opravdu přišli všichni prváci. 

Před pár dny jsme zase měli povinný hovor na zoomu, kde nám říkali o možnosti, jak si tu najít práci. Bohužel po zapsání do 17 klubů a úkolech, které dostáváme, nemám na brigádu čas. Ale stejně jsem se na tom hovoru nic nedozvěděla, většina informací se týkala spíše studentů, kteří sem přijeli na celé čtyřleté studium. Kvůli tomuhle povinnému hovoru jsem zmeškala meeting španělského klubu. Tak si trochu říkám, že všechny tyhle informační hodiny mohly proběhnout dříve. Je trochu kontraproduktivní, když se nám snaží pomoct, abychom se tu dobře zabydleli. Ale důsledek je spíš ten, že je kvůli těmto dobře míněným akcím složitější najít si americké kamarády, protože přicházíme o možnost účastnit se v klubech.

V úterý večer po přednášce mě začalo bolet v krku ještě víc než kdy předtím. (Dost pravděpodobně za to mohl den u jezera, i když jsem se opravdu hodně snažila odpočívat.) A protože už to bylo osmý den, tak jsem se rozhodla navštívit ve středu ráno doktora. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, protože jsem za prvé nevěděla, jak to vlastně funguje, jestli se musím objednat a kam mám jít. A za druhé se tu lidé dost bojí covidu, tak bychom měli hned hlásit jakékoli příznaky. Já jsem ale nic nenahlásila, tak jsem se bála, aby mi nevynadali, že už jsem tam měla dávno být. 

Ale bylo to zbytečné. Zdravotní centrum se nachází v domě, který vypadá jako klasický dřevěný rodinný domek s malou terasou a vchodem těsně u chodníku. Hned u vchodu seděla paní, která mě poslala okolo domu na zadní dvorek, abych tam počkala na covid test. Když jsem tam čekala na výsledek, tak jsem se kochala výhledem na zahradu, po které běhaly veverky. Bylo krásné ráno, všichni ostatní byli ve škole a uvědomila jsem si, že je super, jak blízko přírodě tu jsme. 

Doma v ČR bydlím na vesnici, ale většinu času už od mala trávím ve městě. Přesto každé ráno vidím zahradu, kolem domu jsou stromy, pole a v dálce vidím les. Obvykle je venku totální klid. V Brně jsem byla ze začátku v euforii, jak skvělé studentské město to je. Postupně mi však začala příroda chybět. Tady procházím každý den kampusem, který připomíná park, z jídelný máme výhled na zalesněné kopce a kdykoli můžeme na procházku do lesa.

Po 15 minutovém čekání jsem se dozvěděla, že byl test negativní a sestřička mi řekla, že občas to chvíli trvá, tak jestli chci, můžu přijít další den znovu. Tak jsem jí řekla, že už jsem nemocná osmý den a že už jsem se průběžně testovala třikrát a pokaždé to bylo negativní. Domluvila mi tedy schůzku s doktorem, který mi po prohlídce potvrdil, že se jedná jen o nachlazení a antibiotika nebudou potřeba. Zásoboval mě velkým množstvím léků typu Strepsils a bonbonů proti kašli. K tomu mi doporučil, abych pokračovala v braní léku, který jsem si tu koupila a který velmi připomíná paralen. 

Nevím, jestli to bylo léky, odpočinkem nebo vědomím, že nemám žádnou vážnější nemoc, ale do dvou dnů jsem se uzdravila a teď už si připadám opět zdravá. Nejlepší však na celé zkušenosti bylo, že jsem i přes roušky viděla, že se na mě všichni usmívají, sestřička i recepční mě neustále oslovovali sweetie nebo honey (něco jako zlatíčko) a nikdo mi za nic nevynadal. Dokonce jsem ani neměla problémy s angličtinou. (Kromě otázky: "Byla jsi v poslední době v kontaktu s lidmi?" Na kterou jsem pohotově odpověděla, že ano. Ale nakonec se ukázalo, že jsem přeslechla "s nemocnými lidmi". Naštěstí jsme se rychle pochopili. Když jsem se před dvěma lety učila na maturitu téma zdraví, tak jsem měla v hlavě představu, že to využiji jen v případě, že se jednou přestěhuji do Británie a budu tam chodit k doktorovi na pravidelné prohlídky. Náš učitel po nás chtěl, abychom se naučili velmi podrobný seznam slovíček spojených s návštěvou doktora. Samozřejmě jsem věděla, že se anglicky mluví i jinde než ve Velké Británii. Nenapadlo mě však, že bych se přestěhovala na několik let někam mimo Evropu.

U maturity jsem si téma zdraví nevytáhla a do anglicky mluvící země se zatím nepřestěhovala na několik let, doktora jsem neměnila, ale aspoň jsem ta slovíčka mohla využít. (I když doufám, že už je nebudu potřebovat.)