Nudná sobota?

V sobotu se většina mých českých a slovenských kamarádů vydala na slovanský festival do blízkého městečka. Dozvěděli jsme se o něm od slovenského profesora, který tu učí chemii. Dost jsem váhala, jestli se k nim mám přidat, protože jsem už měla objednané jídlo na večeři pořádanou vietnamským klubem a asi bych se na ni nestihla vrátit. Navíc jsme měli domluvenou schůzku s hostitelskými rodinami. Na druhou stranu mě zajímalo, jak v Americe prezentují českou kulturu. Navíc to byla šance, jak se po dlouhé době dostat aspoň na chvíli z Huntingdonu. Kdybych tu byla jediná studentka z Masarykovy univerzity, tak je možné, že by mě to lákalo mnohem víc, protože by se mi touhle dobou už pravděpodobně stýskalo po češtině a české kultuře. Je nás tu však pět, takže mám naopak občas pocit, že používám češtinu až moc. 

Dopoledne jsem své volby mírně litovala. Přeci jen byla sobota a nechtělo se mi opět trávit celý den učením na pokoji. Co tady budu dělat? Vypadalo to, že mám před sebou celkem nudný den. Navíc holky začaly do skupinového chatu posílat fotky bramboráků a halušek a celkově to vypadalo jako zajímavý (i když dost malý) festival. V 11 jsem se vydala na zmíněnou schůzku s hostitelskými rodinami. Už jsem to tu zhruba před měsícem zmiňovala. (To už uběhl měsíc od doby, kdy jsem opustila domov? Čas tu utíká hrozně rychle.) Zapojila jsem se do programu "Friendship Families". Znamená to něco jako zpřátelené rodiny. Každý student dostane rodinu, díky které můžeme poznávat americkou kulturu zblízka. Nebudeme u nich bydlet, ale můžeme s nimi jezdit na výlety, jít k nim na večeři, sledovat sportovní utkání nebo třeba slavit díkůvzdání. Pro spoustu studentů je lákadlem hlavně to, že mají auto (a pak samozřejmě poznávání nové kultury).  

Ke snídani jsem měla strašně dobré palačinky. Palačinky mají dost často, jsou to spíš takové lívance. Háček je v tom, že zatímco o víkendu si na ně můžete dát několik ovocných omáček, šlehačku, banán, jahody, borůvky, ostružiny, javorový sirup a bůhvíco ještě, tak ve všední dny mají jen dva džemy (z toho jeden jablečný). U snídaně jsem kamarádce Julie (čtěte žulí, nevím, jak to vyskloňovat) z Francie říkala, že jsem ze setkání s rodinou mírně nervózní. Ona extrovertně a optimisticky jako vždycky prohlásila: "Neee, určitě to bude hrozně super. Proč bys měla být nervózní?" Tak jsem jí odpověděla, že se trochu obávám toho, aby naše konverzace neproběhla nějak takhle:

Já: Hi, I´m Anežka. (Ahoj, jsem Anežka.)

Oni: Hi, nice to meet you. (Ahoj, rádi tě poznáváme.)

Já: Nice to meet you, too. (Taky vás ráda poznávám.)

A pak nastane trapné ticho. Na to mi Julie odpověděla, že trapného ticha se bát rozhodně nemusím a zopakovala, že to bude super. 

O půl hodiny později, když jsme přišli na chodbu před místem setkání, viděli všude kolem rodiny s jmenovkami na tričku a nervózně se rozhlíželi kolem, abychom zjistili, kdo nám byl přidělen, změnila názor. Sama přiznala, že je velmi nervózní a bojí se, že první setkání bude rozpačité. Těsně před vstupem do třídy jsem obdržela od své hostitelské mamky email, že nemůžou dorazit, ale že její maminka taky hostí pár studentů, tak se můžu setkat aspoň s ní. Nejprve jsme se všichni usadili ve třídě a koordinátor programu nám řekl něco obecně o tom, jak to bude probíhat. Pak promítl na tabuli jména rodin a studentů, kteří k nim byli přiděleni. Naše hostitelská rodina (bezdětný pár kolem 30 až 40 let) si vzala rovnou 4 studenty (mě, Míšu z ČR, Rosie z Anglie a Lemona z Nepálu). A hostitelská babička, se kterou jsem se setkala hostí navíc Vanesu ze Sloveska a Leilu ze Skotska. Nebylo se tedy vůbec třeba obávat toho, že bych jela sama do cizí rodiny. 

Po úvodu jsme šli za naší hostitelskou babičkou. Hrozně moc mi připomínala Friedu, u které jsem bydlela ve Švýcarsku, akorát byla trochu mladší. Zjistila jsem, že její dcera má farmu s kozami, 3 koně a psa. Pracuje jako učitelka v místní věznici a bydlí asi 15 minut jízdy autem od školy. Prostřednictvím stránky workaway nabízejí s manželem cestovatelům, aby se u nich na farmě zdarma ubytovali a najedli výměnou za kulturní obohacení a menší pomoc se zvířaty. (Dokonce jsem si je na daných stránkách našla a mají skvělé recenze.) Je u nich tedy neustále živo. Z nějakého důvodu jsou nadšení z České republiky, před několika lety už takhle hostili jednoho českého studenta. Je spoustu aktivit, jak se můžeme zapojit. Vždycky nám pošle mail, co má následující týden v plánu a můžeme se přidat ke kolika aktivitám jen chceme. (Teď nám přišel mail, že ve středu, ve čtvrtek a v pátek bude vařit večeři, na kterou můžeme přijít a v sobotu jde na zápas amerického fotbalu.) V budoucnu bychom mohli jít na projížďku lodí po jezeře, turistiku, navštívit okolní města nebo Amiše (= komunity, kde se žije podobně jako před 100 lety). Všechno je to samozřejmě dobrovolné. Rovnou nás pozvala i na díkůvzdání. Babička nám říkala, že jediné, co s ní nezažijeme jsou výlety do velkých měst. Zaprvé nevím, jak se k tomu staví její dcera, ta by nás tam možná i vzala, ale zadruhé mi to ani nevadí, protože tam můžeme dojet na víkend vlakem. Dostat se do zajímavých (ne tolik turistických) lokalit po okolí je pro mě cennější. Obzvlášť když budeme mít místní průvodce.  Celkově mám z našeho setkání velmi dobrý pocit, stejně jako většina ostatních studentů (kromě Němky Hanny, která má rodinu, co mluví jenom o Bohu a samotná Hanna je vůbec nezajímá).

Po milém setkání jsem se vydala do studovny zjistit, jestli tam není někdo z mých kamarádů. Byly tam zrovna Španělky, od kterých jsem se dozvěděla, že se brzy koná fotbalový zápas. Mluvím o klasickém evropském fotbalu. Šly jsme se tam podívat, ale bylo hrozné vedro a na tribuně nebyla ani špetka stínu, tak jsme v poločase odešly. Najednou mi Laura z Francie píše, jestli půjdu na sraz jihoasijského klubu (tím je myšlena oblast Nepálu, Pákistánu a Indie, nepleťte si to s vietnamským klubem). Neměla jsem ani ponětí o tom, že nějaký sraz bude. Zeptala jsem se tedy prezidentky klubu Kavyi, kterou znám už od prvního týdne, protože vyráběla naše studentské karty a byla nadšená z toho, že se jmenuju Anežka, jestli můžu přijít. V Indii je totiž extrémně populární jméno Anushka. Jedna z nejslavnějších bollywoodských hereček Anushka Sharma je prý idolem všech Indů i Nepálců.  

Kavya mi řekla, že se do klubu přihlásilo tolik lidí, že měli nějaký technický problém s hromadným emailem. A že samozřejmě můžu přijít. Po obědě jsme tedy šli na SASA (South Asia Student Association neboli jihoasijský) meeting. Podávala se tam samosa a chai (indický čaj). Líbilo se mi, že na začátku se chvíli čekalo na jídlo a Kavya jen v klidu prohlásila: "Je to jako doma v Indii, musíme čekat, protože jídlo dorazilo pozdě." Hned potom jsme tam zůstali na vietnamskou večeři, kde jsme dostali jarní závitky. Byla to příjemná změna oproti jídlu z jídelny (které ale vůbec není tak špatná). Samozřejmě tam nechyběl ani můj taiwanský učitel na matematiku, který si nenechá ujít žádnou akci, kde mají jídlo zdarma. (Ani jsem nevěděla, že se jako učitel můžete zapsat do studentského klubu.) Líbilo se mi, jak byl první meeting plný Indů a Nepálců (+ našeho malého evropského stolečku) a druhý zase plný Asiatů (+ opět nás). Na tak malou školu je tu velký počet mezinárodních studentů.

Večer jsme z vietnamské večeře ještě rychle přeběhli na akci "Paint And Sip" (maluj a popíjej), o které jsme se dozvěděli jen chvíli před začátkem. Poznámka pro babičky: nemusíte se bát, popíjela se jenom fanta. Každý dostal plátno, štětec, kelímek s vodou a tempery. Pak jsme malovali trpaslíka krok za krokem podle jedné holky, která měla plátno pověšené na zdi. Kdo chtěl, ten mohl malovat i cokoli jiného. I výtvarka v první třídně základní školy byla oproti téhle akci velmi pokročilá. Tady nám řekli, že si máme vzít trochu bílé barvy a trochu modré barvy, smíchat je a tím vznikne světle modrá. Čím víc modré si vezmeme, tím to bude tmavší. A čím víc vody tam přidáme, tím bude barva tekutější. Takhle to probíhalo až do konce. Bylo dost zajímavé malovat trpaslíka podle tohohle "tutoriálu", když jsem neměla nejmenší ponětí, jak má vypadat výsledek. 

Mimochodem, moje mamka ráda používá větu: "Nikdo tě neztrapní tak, jako vlastní matka." Není to úplně pravda, Jakub tady nasazuje laťku taky hodně vysoko. Uprostřed malování, kdy byl celý sál poměrně tichý a všichni se soustředili na práci, se najednou přiřítil s další naší českou kamarádkou Míšou z jídelny. Vyfotil mě, abych měla fotku na památku, jak maluju. A hned zase zmizel. Oba se celou dobu smáli a byli dost hluční, takže si jich všimli úplně všichni.

Nakonec z toho vyšly dost pěkní trpaslíci. Dala jsem svůj obraz Lauře z Francie a ona zase dala svůj mně, tak mám v pokoji konečně nějakou výzdobu. (I když jeden obraz působí extrémně minimalisticky oproti Justinnině samolepkám, soškám, fotkám, obrázkům, svíčkám a dalším dekoracím.

Večer šli kamarádi na party, ale já jsem se po dvou týdnech konečně začala cítit zdravě, tak jsem se rozhodla, že budu radši odpočívat. Na všech party, na kterých jsme tu zatím byli, bylo hrozné vedro. A venku začala být zima, tak jsem chtěla předejít tomu, abych byla opět nemocná.

Nakonec tedy můžete vidět, že i z dne, který původně vypadá jako velmi obyčejný, si můžete odnést spoustu nečekaných zážitků.