Proč jsem dlouho nic nenapsala?

Po delší době přicházím s novým článkem. Tentokrát se podíváme na složitější část programu. Náhodně si tu odložím pár myšlenek, které mě napadly. Předem vás varuji, že to může chvílemi působit trochu depresivně (i když se vlastně nic tak špatného a neobvyklého nestalo). O co tedy jde?

Posledních 12 dní jsem byla nemocná. Dost to ovlivnilo způsob, jakým jsem trávila volný čas. Chci tu o tom něco málo napsat, protože tenhle blog má být autentický, tak nechci předstírat, že tu zažívám jen ty nejkrásnější okamžiky. 

Vraťme se však na začátek. Za moje nachlazení může především klimatizace, kterou tu všude používají. Postupně jsem se naučila, že ve třídách, ve studovnách, na chodbách i v jídelně musím mít vždy mikinu. A pokud tam chci trávit delší čas, tak ideálně i dlouhé kalhoty. Dneska (17. září) bylo doma v ČR kolem 13 stupňů. Tady pořád přetrvává léto, je tu 26 stupňů. Proto může být pro tělo dost šok střídat často teploty. (Některé místnosti klimatizují jen na 16 stupňů!) 

Každopádně mě začalo bolet v krku a měla jsem kašel, tak jsem začala všude chodit s rouškou. Pohybovala jsem se jen po trojúhelníku jídelna-třídy-pokoj. Vynechala jsem kvůli tomu první meeting korejského klubu, asijský mid-autumn festival, první taneční lekci. Spoustu času s kamarády jsem vyměnila za čas, kdy jsem byla sama na pokoji. 

V tu chvíli začaly přicházet snad první negativní emoce za tento pobyt. Když jsem byla ve Švýcarsku, tak jsem musela překonat spoustu překážet. Zpětně to byly naprosto úžasné tři měsíce, ale ne vždycky to byla procházka růžovým sadem. Hovořit téměř neustále hlavně německy bylo únavné. Občas jsem nerozuměla a připadalo mi, že o něco přicházím. A často jsem se cítila osamělá. Především na začátku. Přeci jen jsem sama jezdila do školy a ze školy, sama jsem trávila i odpoledne u Friedy, zatímco spolužáci mohli jít domů ke své rodině. Chodila jsem i do orchestru, kde se se mnou nikdy nikdo nebavil. Naštěstí jsem narazila na perfektní partu mezinárodních studentů, kteří se mnou občas trávili volný čas. A postupně jsem se začala víc bavit i se spolužačkami. Na to všechno jsem byla připravená. Když jsem jela do Ameriky, tak jsem počítala s tím, že se to stane znova. Ale přesto jsem jela a dokonce jsem se i skoro těšila na to, až začnu všechny tyhle nepříjemnosti opět překonávat.

Proto jsem pořád ještě trochu v šoku, jak je tento pobyt oproti Švýcarsku easy. Můžu každý den mluvit česky (občas až moc). Kamarádi bydlí ve stejné budově jako já (nebo v okolních budovách) a pokud nechci, tak nemusím v podstatě trávit žádný čas o samotě. Hodiny ve škole taky zvládám sledovat v pohodě. Celkově jsem tu dost spokojená. Před odjezdem do Ameriky jsem sledovala na Instagramu, co dělají moji kamarádi a často jsem jim záviděla, že jsou na dovolené u moře, v horách, na oslavě s jinými kamarády. A říkala jsem si: "Kéž bych si to s nimi mohla vyměnit." 

Ale ve chvíli, kdy jsem přijela sem, tak jsem mohla vidět tisíc fotek a videí z dovolených, ale snad poprvé v životě bych neměnila vůbec s nikým, protože jsem tu byla naprosto spokojená.  

První problém (možná kromě mírné paniky ve stylu "Proč jsem se proboha zapsala do 17 klubů???) přišel skutečně až teď s nachlazením. A tady chci zdůraznit, že šlo skutečně jen o nachlazení, což není nic tak tragického. Možná si dokonce říkáte: "Jak je možné, že tomu vyhradila celý článek? Vždyť přeci o nic nejde." A skutečně to tak je, o nic nešlo. Přesto mě napadlo pár věcí, které bych s vámi chtěla sdílet. I tentokrát jsem zažila pár kulturních rozdílů. 

O víkendu jsem se rozhodla, že zůstanu většinu dne v posteli. Doma bych zůstala klidně v pyžamu. Tady jsem musela třikrát denně jít v nějakém aspoň trochu přijatelném oblečení přes areál školy asi 5 minut pěšky do jídelny, kde je dost silná klimatizace. Zároveň jsem si tam musela nabrat dostatečnou zásobu čaje, protože na pokoji nemáme rychlovarnou konvici. Na kolejích je sice kuchyňka, ale je zamčená, protože v ní lidé nechávali hrozný nepořádek. Asi by se dala nějak zarezervovat na příležitostné vaření, ale nechtělo se mi v té situaci shánět klíče. 

Čas tu taky funguje trochu jinak. Říká se, že výměnný pobyt je život v životě. Přijedete někam, kde nikoho neznáte, zvykáte si tam, zabydlíte se tam, prožijete zajímavé věci, často žijete intenzivněji a aktivněji než doma a nakonec odejdete a budete se s tímhle novým životem muset rozloučit a pokračovat ve svém běžném životě doma. A protože tenhle nový život bude trvat jen 4 měsíce, tak se vám nechce moc dlouho ležet v posteli a vynechávat všechny akce. Navíc se vám nechce být neustále na pokoji, když kamarádi někde něco podnikají a venku je hezky.

Na začátku jsem si říkala: "Třeba mi není dobře proto, že toho dělám až moc. Když na chvíli zpomalím, tak mi to vlastně prospěje a víkendový odpočinek by mohl být dost fajn." Po několika dnech však přišlo klasické "Proč zrovna já?" a "Skončí to vůbec někdy?" 

Další problém může nastat se spolubydlící. V noci jsem hodně kašlala. Až mi jí bylo líto, protože ji to  určitě muselo několikrát probudit. Navíc náš pokoj je jediné místo, kam se můžu schovat, když chci být chvíli sama a mít klid. Doteď to vycházelo dobře, protože jsme se tu s Justinnou během dne střídaly, každá máme jiný rozvrh a ve volném čase jsem se stejně radši učila ve studovnách nebo byla někde s kamarády. Teď jsem však trávila na pokoji mnohem víc času, tak jsem se trochu bála, aby jí nezačal chybět osobní prostor. Ale moje obavy byly zbytečné. Čím dýl se známe, tím ji mám radši. Není snad věc, kterou bych tu mohla k životu potřebovat a kterou byste nenašli v našem pokoji. Nejdřív mi dala léky, když mi došlo mých 5 tablet paralenu pro případ nouze. (Zpětně vidím, že to nebyla úplně dostatečná zásoba, ale bála jsem se letištní kontroly, tak jsem toho nechtěla brát moc.) A pak, když se náš koš naplnil asi třiceti papírovými kelímky od čaje, tak mi půjčila hrníček na cesty. 

Další nepříjemnost je situace s covidem. Před třemi lety bych byl nachlazená a nikoho by to moc nezajímalo. Teď jsem viděla vyděšené pohledy kolem sebe pokaždé, když jsem zakašlala. A vydržet nekašlat ve škole byl občas dost nadlidský úkol. Takže celkově přišly chvíle, kdy jsem si říkala, že léčit se doma v Čechách by bylo příjemnější.

Na druhou stranu tu najdu i výhody. V jídelně měli pokaždé dvě horké polévky. A teprve teď jsem je začala jíst a zjistila jsem, že jsou překvapivě dobré. Dál jsem se dozvěděla, že když vám není dobře, tak stačí napsat učiteli email a nemusíte přijít na hodinu. (V Brně bych potřebovala oficiální potvrzení od doktora a to by nemuselo být občas tak jednoduché, když moje doktorka sídlí v Hradci. navíc bych to pak musela řešit přes studijní oddělení.) Na střední bych řešila dilema, jak moc zdravá/nemocná vlastně jsem a jestli bych měla vynechat školu, trénink nebo hodinu saxofonu. A pak bych začala rozesílat omluvenky. Tady jsem na sraz korejského klubu prostě nedorazila a nikdo si toho ani nevšiml. 

Tenhle článek byl sice pesimističtější než ty ostatní, ale pozitivní je, že než jsem ho dopsala, tak jsem už téměř zdravá. A začínám se zase zapojovat do všech aktivit a užívat si to tu. A i přes to, že jsem trávila dost času na pokoji, tak jsem ve chvílích, kdy se mi dělalo lépe zvládla Mountain Day. (Jedná se o den, kdy se nejde do školy a celá škola se přesune k jezeru. Bohužel jsem na to asi nebyla dostatečně uzdravená, protože po návratu mi bylo ještě hůř než předtím a protože celé nachlazení trvalo už osmý den, tak jsem se začala bát, jestli by to nebylo spíš na antibiotika a zašla jsem za doktorem. Nikdy bych nečekala, že skutečně využiju všechna ta velmi podrobná slovíčka, co jsem se učila na maturitu v kapitole o zdraví. O tom vám taky později napíšu.) Dále proběhlo Storming of the Arch, návštěvu kina a první sraz jezdeckého klubu. O tom všem vám brzy napíšu a máte se na co těšit.