Fotbalový zápas

Prvního října jsme se vydali do State College na fotbalový zápas. Jedná se o menší město, kde se nachází Penn State University, na které studuje neskutečných 80 000 studentů. (Pro srovnání v Brně na Masaryčce je to kolem 45 000, ale tam se to přeci jen trochu rozprostře po celém městě. Tady bydlí všichni na kampusu.) 

Na začátku září jsme si koupili lístky na zápas. To jsme bohužel netušili, jaké bude počasí. Z Juniaty jsme se vydali dvěma auty, která řídili Teresa a Jake (moji jediní dva američtí kamarádi kromě Justinny). Už když jsme projížděli městem, tak všichni po ulicích chodilo hrozně moc studentů (ale i rodičů) v modro-bílém oblečení. Cestou jsme se stavili ve fastfoodové restauraci, o které jsem nikdy dřív neslyšela. Naopak Julie z Německa, která už na střední škole strávila rok v Texasu, byla jako doma. (To jak ve fast foodu tak na americkém fotbalu.) V tu chvíli mi pořádně došlo, že na malé univerzitě uprostřed ničeho, kde jíme pořád ve stejné jídelně, máme v poznávání každodenního života běžných Američanů dost omezené možnosti. 

Kdybych nechodila na Juniata College, ale třeba na právě zmíněnou Penn State, tak by to byl velice odlišný semestr.  Ten den jsem nad tím dost přemýšlela. Určitě mě zajímá, jaké by to tam bylo. Na druhou stranu jsem si vybrala Juniatu kvůli tomu, že studenti z MUNI, co tu byli před námi, tvrdili, že se tady nedají nenajít kamarádi. A nemůžu než souhlasit. Dost mi vyhovuje, jak velké množství lidí tu znám (protože potkávám pořád dokola ty samé tváře) a že tu panuje rodinná atmosféra.  

Poslední úsek cesty byla již dálnice upravená přímo pro lidi přijíždějící na zápas, policie tam posílala auta správným směrem na různá parkoviště a několik lidí se snažilo na poslední chvíli prodat lidem v autech lístky. Byla to ohromná akce. Představovala jsem si stadion někde na kraji města, ale tohle byl ohromný stadion a na kopci za městem působil skutečně impozantně. (Jedná se o čtvrtý největší stadion na světě!)

Všude kolem byla na loukách rozmístěna parkoviště. Přijeli jsme tam kolem dvanácté, i když zápas začínal až o půl čtvrté. Ale už jsme byli jedni z posledních, protože Američané se vyžívají v tradici zvané tailgating. Když nám říkali, že půjdeme před zápasem na přípravnou party, tak jsem čekala, že půjdeme k někomu domů. Až ráno před odjezdem jsem si vygooglila tailgating a zjistila jsem, že je to aktivita, při které se přímo na parkovišti koná obrovské barbecue. Skoro každá rodinka nebo skupina kamarádů měla vlastní party stan. Ti méně přehrocení si dovezli již hotové jídlo, ale dost lidí mělo s sebou gril nebo dokonce přenosné ohniště. Někteří tam byli už od rána. Samozřejmě byly všude kolem modré a bílé barvy. 

Celý den byla docela zima. Kolem třetí část naší skupinky odjela zpátky do školy. (Vidíte, že tailgating je tak zajímavá a pro Čechy nevšední událost, že se jim vyplatilo jet asi 45 minut mimo školu, aby si to vyzkoušeli.) Ostatní jsme se vydali pěšky ke stadionu. V tu chvíli ale začalo opravdu hustě pršet, tak jsme se vybavili ještě igelitovými pytli, které nám improvizovaly pláštěnky. (Rozhodně jsem neměla na zádech velký nápis Old Trash.) Někteří z nás už začali litovat, že jsme se na fotbal vůbec vydali. Němky Julia a Hannah se však snažily optimisticky skandovat "Game Day!" Cesta nám zabrala asi 25 minut. Překvapilo mě, že měli tolik vchodů, že jsme ani nemuseli čekat v dlouhé frontě. První dojem byl trochu jako ze Hry na oliheň, protože jsem viděla davy lidí, kteří se v pláštěnkách a pytlích pohybovali uniformně nahoru po nekonečných schodech. 

Vyjít až k našim místům byl docela fyzický výkon. Když jsem poprvé zahlédla tribuny a hřiště, tak to na mě rozhodně udělalo dojem. Nijak se netajím tím, že mě fotbal zas tak moc nezajímá, šla jsem tam hlavně kvůli atmosféře a té se mi rozhodně dostalo. Pokud nejste moc seznámení s pravidly amerického fotbalu, tak by vás možná stejně jako mě překvapilo, že se hra neustále zastavuje. Vždycky se hráči připraví, začne se, po asi 30 vteřinách se hra přeruší, hráči se podle taktiky opět připraví, zase se 30 sekund pokračuje a tak pořád dokola.

Na hřišti byly vidět i dva různé týmy roztleskávaček. Ale vystoupení o přestávkách byla jen velmi krátká. Myslím si, že kdybychom tam chodili do školy a dostali se doprostřed studentského kotle, tak by to mělo ještě živější atmosféru. Ale i tak jsem si to dost užila. Déšť nás bohužel neopustil a po třech čtvrtinách už byli všichni z naší skupinky připraveni odejít, protože začínala být i dost zima a byli jsme promočení. Měla jsem na sobě dost nepromokavých vrstev na to, aby vršek těla dost důstojně zůstal v suchu (v rámci možností sezení na dešti asi 3 hodiny). Ale boty a kalhoty byly naprosto promočené. (I když jsem je přikryla igelitem.) Julie je ale do fotbalu opravdu nadšená, tak to chtěla dokoukat. 

Před cestou zpátky jsme se chtěli převléknout do suchého. Jake s jeho kamarádem odešli dál od auta, aby nám holkám nechaly soukromí. Už jsme byly všechny převlečené a čekaly jsme na ně v autě. Pořád ale nepřicházeli. Po dalších dvaceti minutách se objevili a zjistili jsme, že nám předtím poslali zprávu, že až budeme hotové, tak jim máme dát vědět, aby se vrátili. Takže oni chodili po parkovišti, aby nám nechali čas, zatímco my jsme na ně čekaly a divily se, kde jsou. Proto jsme odjížděli jako jedni z posledních a museli jsme se vypořádat s frontou aut. Naštěstí to docela uteklo.

A na závěr taková perlička pro lidi, co znají aplikaci BeReal. Jedná se o aplikaci, která vám jednou denně pošle náhodně upozornění a máte se vyfotit (přední kamerou sebe a zadní kamerou své okolí). Pokud se vyfotíte, tak vidíte i co zrovna dělají vaši kamarádi. trošku jsem doufala, že se upozornění objeví buď během párty před fotbalem nebo přímo na zápase, protože to byl velmi fotogenický den s kulisami jako vystřihnutými z amerického filmu. Upozornění ale samozřejmě přišlo přesně ve chvíli, kdy jsme večer odjeli z parkoviště. Velká část odpoledne se tedy díky dešti nesla v duchu "zážitky nemusí být pozitivní, ale silné". Je trochu zázrak, že nikdo z nás neonemocněl. Ale přesto nelituji, že jsem tam jela, protože atmosféra byla skutečně dobrá. Asi bych tam nechodila úplně každý víkend, ale co by to bylo za semestr na americké vejšce bez amerického fotbalu.