Prázdniny začínají

Za celý pobyt tu máme dvoje krátké prázdniny. Dva dny podzimních prázdnin a tři dny poslední víkend v listopadu, kdy je díkůvzdání. No a zmíněné podzimní prázdniny, kterým tu nikdo neřekne jinak než Fall Break dneska (v neděli) právě končí. Za posledních pár dní jsem tu stihla vařit jahodové knedlíky (dokonce dvakrát), prezentovat na střední škole, jít na pár procházek po Huntingdonu a trochu prozkoumat okolí, navštívit obchod s použitými knížkami, který působí jako kdybyste někomu vlezli do obýváku, pomáhat vařit japonskou večeři pro 120 lidí, účastnit se Festifallu, opět potkat babičku s dědou, kteří nás vzali do národního parku (tentokrát u nich doma se zdobením dortu a dlabáním dýní) a oslavit dvoje narozeniny (ať už návštěvou baru nebo tajnou oslavou na kolejích). Mezitím jsem samozřejmě i chodila do školy, i když s příchodem prázdnin se nám naštěstí zmenšuje množství úkolů.

Rozhodla jsem se, že všechny tyhle události vám postupně popíšu, ale prozatím je přeskočím a vrhnu se rovnou na prázdniny, protože ty mám teď čerstvě zažité. 

Vezměme to od začátku. Bylo víc možností, kam se vydat. Začali jsme s ostatními Čechy plánovat výlet do Bostonu. Ve chvíli, kdy jsme se zhruba dohodli na itineráři cesty, se mě kamarádka Stephanie z Anglie zeptala, jestli se nechci přidat k jejich skupince, která letí do Miami. Bylo to docela dilema, nechtělo se mi odcházet od výletu, kde už jsem byla součástí plánování (ale zatím jsme neměli vybrané konkrétní ubytováni, ani jsme nic nekupovali). Přišlo mi to trošku jako zrada, i když mě všichni ujišťovali, že jim to nevadí. Nakonec jsem se tedy rozhodla pro Miami. mělo nás jet 5 až 7. Sešli jsme se, abychom koupili letenky. Koupila jsem si tedy jednu podle instrukcí a to samé udělala i Stephanie. Ostatní seděli s námi u stolu a snažili se vyhledat správný let. Pak jsem musela odběhnout na hodinu tancování.

Když jsme dotancovali, tak se ukázalo, že karma je skutečně zdarma, protože Stephanie mi řekla, že si to všichni ostatní rozmysleli. Co tedy dělat? Byly jsme dvě, které už měly letenky i lístky na vlak. Buď to můžeme nechat propadnout a doufat, že nás ještě příjme jiná parta (třeba bostonská), nebo poletíme ve dvou. Co se destinace samotné týče, tak vlastně pořádně nevím, co bych v Bostonu navštívila. Na druhou stranu po cestě se chtěli zastavit v Yale, Brownu a Harvardu. Všechno to jsou velmi slavné univerzity, které bych ráda viděla. Ale klimaticky i zážitkově mi pláž na Floridě přišla jako jasná volba. 

Nakonec vzniklo ještě pár cestovatelských skupinek. Další Čech se oddělil od původní skupiny a spolu se skoro všemi mými francouzskými a španělskými kamarády začali plánovat road trip do Blue Ridge Mountains. Pravděpodobně jste o nich už slyšeli, jen o tom nevíte. Znáte písničku Country roads take me home? Právě v ní se hned na začátku o tomto pohoří zpívá. 

Skupina šesti kamarádů z Taiwanu a Číny se spolu s naší francouzskou kamarádkou vydala do Filadelfie a nezávisle na nich si stejný cíl vybrali i další dvě Francouzky. Dál tu máme ještě skupinku pracovně nazvanou jako "Francouzi odmítající používat angličtinu", která jela do New Yorku. A nakonec ještě pár dalších kamarádů mířících k Niagarským vodopádům.

Upřímně jsme se od koupení letenek se Stephanie zas tak moc nebavily. Takže když jsem viděla pět kamarádů, jak plánují jeden road trip a šest dalších kamarádů plánující druhý road trip, tak jsem začala skoro litovat, že jsem nejela s nimi. Navíc toho Stephanie moc nenamluví, tak jsem se bála, že jsem vyměnila kopec srandy za luxusní destinaci a později toho budu litovat. Od doby, kdy jsem se z Floridy vrátila do školy uplynulo asi pět hodin a už se mi podařilo vyzpovídat dost velkou část lidí na to, abych zpětně viděla, že jsem si vybrala nejlépe jak jsem mohla. Ponorková nemoc skutečně existuje a na road tripech očividně dokáže udeřit dost brzy. V podstatě jsem neslyšela o žádném výletě, kam jeli více než 2 lidi a kde vše probíhalo bez konfliktů. Trochu s nadhledem je docela zajímavé sledovat, jak se teď trochu změnil "zasedací pořádek" v jídelně. Už se začínám ztrácet v tom, kdo se s kým nebaví, ale u dost lidí to bude podle mě jen dočasné. Každopádně jsem ráda, že jsem se podobným konfliktům vyhnula.

Většina studentů odjela už ve středu odpoledne. Nám vlak do Filadelfie (kde je letiště) odjížděl až ve čtvrtek dopoledne. Ve středu působily koleje pustě. Američané se vraceli domů, zahraniční studenti cestovali a mně se podařilo narazit na skupinku Číňanů, Taiwanců a Francouzky, kteří zrovna probírali svůj výlet. Brzy se k nám přidala i Meggie z New Yorku, od které se mi podařilo zjistit pár tipů na návštěvu NYC. Takže nakonec jsem si ten večer dost užila. Bylo fajn zase chvíli mluvit s lidmi, se kterými se obvykle zas tak často nepotkávám. 

Ve čtvrtek ráno jsem šla na snídani kolem osmé, kdy se otevírala jídelna. Cestou se mnou šla naše RA (=residential assistant) Kiran. Je to Indka ze druhého ročníku, která se stará o naše patro na kolejích. Zná se z Justinnou a oblíbila si mě, protože jsem jednou přišla na akci organizovanou kolejemi, které se většina lidí vyhnulo. Říkala mi, že pár lidí se rozhodlo zůstat přes prázdniny ve škole. Jedná se o 3 různé skupiny. První jsou Američani, co bydlí daleko (znám jednu holku ze Seattlu, to je 40 hodin jízdy autem). Dál tu máme sportovce (těch se často nikdo neptá, jestli chtějí domů, musí tu být na tréninky a zápasy) a pak mezinárodní studenty. Většina výměnných studentů, co sem přijeli jen na 1 až 2 semestry, se snažila cestovat. Ale Nepálci, Indové, Číňané a další kteří tu studují celé 4 roky, nemají často peníze, čas a energii na to, aby každou volnou chvíli někam odjeli. Velká část z nich má ve škole nějakou brigádu a snaží se hodně studovat kvůli stipendiím.

Nasnídala jsem se a nabrala jsem si svačinu na cestu (naše jídelna je asi jediná "all inclusive" jídelna na světě, kde nikomu nevadí, když si zdarma odnesete jídlo s sebou, dokonce vám ještě nabídnou krabičku). Pak jsem si šla zabalit a blížil se čas odjezdu. Vlakové nádraží, odkud jsme jeli do Filadelfie na letiště, je vzdálené půl hodiny chůze od školy. Chtěly jsme tam jít pěšky, ale pršelo, tak nás nakonec měla odvézt Stephaniina spolubydlící. Těsně před odchodem mi Julie (Francouzka, která jela taky do Filadelfie) volala, že jí školní ochranka nabídla, že nás na nádraží doveze. Občas mi připadá, že studenti a zaměstnanci školy jsou jedna velká rodina. (V neděli nás zpátky z nádraží náhodně odvezli rodiče nějakých studentů, kteří nás předtím ani neznali.)

Na nádraží už čekalo dost studentů (s tím, že většina Američanů se v Huntingdonu neobejde bez auta, tak jsem čekala, že tam budeme jediní). Všichni byli plní očekávání. Prázdniny mohly začít!

Jídelna byla na začátku prázdnin naprosto prázdná.