Hostitelské rodiny

Už jsem sem psala, že na škole existuje program pro mezinárodní studenty, který nás spojuje s místními rodinami. Musím zdůraznit, že u rodin nebydlíme, pořád zůstáváme na kolejích. Ale můžeme s nimi podnikat výlety, navštívit je na večeři neb ona rodinou oslavu. Za prvé nám to má dodat pocit rodinného zázemí, za druhé díky tomu můžeme více poznat pravou americkou kulturu. (Přeci jen občas mám pocit, že univerzitní kampus je trochu svět sám pro sebe.)

O naší hostitelské rodině jsem už něco málo napsala. Jestli jste to ještě nečetli, tak se podívejte na tenhle článek: Nudná sobota? Teď ale nastal první čas, kdy jsme naše hostitelské rodiče poprvé potkaly. A ukázalo se, že očekávání a realita nejsou úplně to samé. Naše rodina si vzala celkem 4 studenty, proto bylo očekávané, že když nás pozvali na večeři, tak jsme v týdnu neměli všichni čas ve stejný den. Dali nám na výběr. Já jsem jela s Míšou (která je taky z ČR) ve čtvrtek (mám s blogem dost skluz, proto čti čtvrtek před skoro třemi týdny). Lemon z Nepálu a Rosie z Anglie jeli až v pátek. 

Jely jsme tedy k rodině na farmu, kde mají 124 koz (včetně jednoho malinkého asi třídenního kůzlete, které bylo asi o velikosti naší kočky). Čekaly jsme, než je všechny nakrmí a mezitím jsme si se zvířaty mohly hrát. Byla to sranda prvních 30 minut. Ale po hodině a půl jsme už trošku neměly co na práci. Pak jsme přešly dovnitř, tam nás usadily ke stolu a další zhruba hodinu a půl trvalo, než hostitelská mamka uvařila večeři. Zeptala se nás na pár základních otázek, ale velmi brzy nastalo ticho, které trvalo dost dlouho. Snažily jsme se s Míšou taky trochu vyptávat, ale dostalo se nám vždycky jen velmi krátkých odpovědí, tak jsme to nakonec vzdaly. Ale jídlo bylo dost dobré. Myslím si, že se nám všem docela ulevilo, když jsme se vrátily na kampus. Neberte to špatně, neřekla bych, že to byli špatní lidé.  Nakonec byli vlastně docela sympatičtí, jen mám pocit, že na nás neměli úplně čas.

O pár dní později se však odehrál úplně jiný příběh. Moje francouzská kamarádka Anaëlle mě pozvala na výlet se svou hostitelskou rodinou. Jednalo se o pár, mohlo jim být kolem 80 let a na rozdíl od našich hostitelů na nás měli naopak času dostatek. Ještě se k nám přidala další Francouzka Laura. Ve škole se zrovna odehrával homecoming a family weekend, tak jsem se trochu bála, abychom o něco nepřišly. 

Odehrálo se to v sobotu jen dva dny po večeři na farmě. V 10:30 nás vyzvedli ve škole a jeli jsme do Trough Creek State Park. Jedná se o státní park. (Tedy něco jako národní park. Mezi národní parky se řadí top přírodní místa v celé zemi a pak má každý stát ještě své vlastní státní parky, které jsou trošku méně známé.)  Cestou jsme se ještě stavili v Subway pro jídlo k obědu. Už v autě se nás Bob s Alice hodně vyptávali na to, jak se nám tu líbí a co je tu jiného oproti Francii nebo ČR. 

Když jsme dorazili do parku, tak jsme se vydali na krátkou túru přes visutý most kolem vodopádu až k balancujícímu balvanu na kopci. Pak jsme popojeli k piknikovému místu. Shodou náhod bylo celé místo ozdobené balonky. Asi tam měl někdo později v plánu narozeninovou oslavu. Ale nikoho jsme v okolí neviděli, tak jsme si tam sedli s tím, že nás při nejhorším vyhodí. Ale za celou dobu přišla jen jedna rodina, která o původu balonků nic nevěděla. Nebylo snad vůbec nic, co by nám chybělo, protože hostitelští rodiče (nebo spíš babička s dědou) měli všechno od ubrusu přes zeleninu, ovoce, jablečný mošt, chipsy, spoustu dalšího jídla, až po domácí sušenky. Navíc jsme měli velké štěstí na počasí, bylo nádherně. Celou dobu se s námi bavili. Připadala jsem si jako součást spokojené rodinky, která se vydala na výlet. Bylo příjemné vydat se po delší době mimo kampus.

Navíc několikrát zmínili, že na nás mají tolik času, kolik budeme jen potřebovat. Cestou zpátky jsme se ještě jeli podívat do údolí, kde žijí Amišové. Jedná se o komunity, kde nepoužívají elektřinu ani techniku. Nosí oblečení podobné ve stylu začátku 20. století a mají několik pravidel a tradic, které je odlišují od okolního světa. Ženy si například nesmějí stříhat vlasy a neustále nosí speciální čepečky. Do školy chodí děti jen 8 let. Většina rodin obdělává pole a vlastní farmy. Jedná se o dost uzavřené komunity. Podle toho, co jsem četla, tak když je Amišův zhruba 18 let, tak se vydají vyzkoušet si klasický americký život mimo komunitu a pak se mohou rozhodnout, jestli se vrátí domů, nebo zůstanou žít jinde. Ale většina se vrací, protože když se nevrátí, tak je rodina zavrhne a zůstanou bez kontaktů a bez známých v naprosto odlišném světě, než na který byli od mala zvyklí. To byli věci, které jsem tušila předem. Nikdy mě nenapadlo zamyslet se nad tím, že Amiši pořádají trhy s ovocem a zeleninou i ve městech mimo svou komunitu a produkty jsou prý mnohem lepší než v obchodech, protože nepoužívají chemii. 

Upřímně jsem trošku čekala, že přijedeme do malé vesnice, kde si budu připadat trochu jako v hororu o cestování časem do minulosti. Ale realita byla spíš taková, že jsme jeli velmi skrz velmi dlouhé údolí a u cesty byl občas osamělý dům, občas farma, občas těch domů bylo víc najedou. Někde bydleli Amišové, někde ne (na první pohled vypadali všechny domy úplně normálně, akorát někde měli auto a jinde ne). Asi dvakrát jsme teda zahlédli na silnici kočár, to bylo zajímavé. V jednom městečku (očividně neamišském) jsme se zastavili na točenou zmrzlinu. Dala jsem si tu nejmenší, ale i tak byla pořád větší, než by v ČR byla velká porce v nějaké cukrárně, kde zmrzlinou zrovna nešetří. 

Zpátky do školy jsme se dostaly až večer unavené, ale spokojené. (A kromě skákacího hradu jsme v ten den ve škole ani o nic nepřišly.) Dneska 10. října jsme Alici s Bobem opět viděli, tentokrát nás pozvali k sobě domů a musím říct, že vřelejší hostitele bychom hledali jen těžko. Jsou to opravdu pohádkoví prarodiče.