Miami I

Tenhle článek navazuje na Prázdniny začínají. Proto doporučuji začít tam, abyste získali kontext. 

Vlak měl 15 minut zpoždění, to nás mírně znervózňovalo, protože jsme neměli zase tak velkou časovou rezervu. (Ale vzhledem k tomu, že tu jede jen jeden vlak denně, tak nebylo úplně na výběr.) Nevím proč, ale myslela jsem si, že pojedeme 2 hodiny. Nějak jsem si to spletla a v půlce cesty se ukázalo, že to jsou 4 hodiny. Cesta to byla dost dlouhá. Ve Filadelfii jsme se rozloučily s ostatními a vydaly jsme se směrem letiště. 

Připadalo mi dost nezvyklé (ale logické), že většina lidí byli Američani a cestovali bez pasu jen s občankou. Neletěly jsme přímo do Miami, ale do Fort Lauderdale, což je hned vedle. Asi jsme se špatně podívaly na tabuli s odlety a vydaly jsme se ke špatnému gatu, který byl úplně na druhé straně letiště než ten správný. (Zmátlo nás to, že na všech tabulích bylo u našeho letu napsané "změna gatu", i když se žádná změna nekonala.) I tak jsme v pohodě stihly i rychlý oběd, i letadlo. Asi poprvé v životě jsem viděla, že bylo celé letadlo mírně zahalené párou, která vycházela z místa nad sedadly. Doteď nevím proč, ale cestou zpátky to tak bylo taky. 

Slyšela jsem od několika Američanů, že na Floridě žijí nejšílenější lidi v celém USA. No hned v letadle před námi seděla docela hlučná holka, která při příchodu ke svému sedadlu řekla všem okolo velmi nahlas "Tak jsem konečně tady. To máte radost, že jo? To mi ani nezatleskáte?"

Let trval dvě a půl hodiny a všechno probíhalo v pohodě. Je dost rozdíl mezi létáním se swiss air na zaoceánském letu, kde neustále dostáváte jídlo zdarma od naprosto profesionálních a perfektně upravených letušek. Tady to bylo takové méně formální a ke konci jsme si dokonce vyslechly 20 minutový teleshopping, kdy se nám snažili vnutit nějakou kartičku na sbírání leteckých mílí. Při přistání ještě letuška do mikrofonu popřála skupince, která letí na rozlučku se svobodou a další skupince, která měla v plánu oslavit něčí třicetiny, všechno nejlepší. 

Z letiště na hotel jsme jely uberem a řidička nám řekla, že Miami nesnáší. Když jsme obě mlčely a nevěděly, jak na to zareagovat, tak se nás snažila uklidnit tím, že nám se tam bude určitě strašně líbit, ona osobně to tam jen nemá ráda.

Ubytovaly jsme se v airbnb, které na internetu působilo jako soukromý apartmán, ale ve skutečnosti to byl hotelový pokoj. Na přespání to bylo v pohodě, ale jinak to mělo své mouchy. Okno nešlo otevřít, světlo svítilo jen ve chvíli, kdy se točil větrák, se kterým tam byla dost zima. A dveře se občas otevřely až ve chvíli, kdy jsme poosmé zadaly správný kód. Ale na druhou stranu jsme to měli pěšky na pláž ani ne 5 minut. 

Vydaly jsme se tam hned ve čtvrtek ráno. Ulici a pláž odděloval park, ve kterém bylo spoustu palem. Pořád jsem nedokázala uvěřit tomu, že jsem skutečně na Floridě. Na první pohled to vypadalo úplně jako pláž v Barceloně. Polovina obyvatelstva Miami jsou Kubánci, takže jsme dokonce slyšely více španělštiny než angličtiny. Po pláži jsme narazily na hlavní problém naší mini skupinky. Vzhledem k tomu, že jsme obě dost přizpůsobivé a nejsme úplně vůdčí typy, tak jsme dost často řešily problém, který vypadal takhle:

JÁ: Kde budeme jíst?

STEPHANIE: Máš chuť na něco konkrétního?

JÁ: Je mi to jedno. Jak jsi na tom ty?

STEPHANIE: Mně je to taky jedno.

Pak jsme asi 10 minut koukaly každá do svého mobilu na mapu, abychom našly nějakou restauraci a nakonec jsme zjistily, že bude jednoduší jít po okolí a zůstat tam, kde se nám to bude nejvíc líbit. Stejně to probíhalo v případě: "Co budeme teď dělat?" Ale nakonec jsme vždycky něco vymyslely.

Po pláži jsme se vydaly do botanické zahrady. Je moc hezká, takový kus přírody uprostřed velkoměsta. Připomíná spíše park a vstup do ní je úplně zdarma. Bylo v ní spoustu rostlin, které se v ČR pěstují spíše jako pokojovky (třeba monstery).

Hned vedle se nachází impozantní památník obětem holokaustu. Cestou zpátky začalo pršet, tak jsme zašly na pozdější oběd. Po něm jsme se vydaly na pláž, kde jsme si půjčily kola o projely jsme pobřeží. Nejprve vedla cesta podél palmového parku, kde bylo několik menších venkovních posiloven a asi 15 volejbalových hřišť jedno vedle druhého. Pak se cyklostezka vzdalovala od hlavní ulice, park se změnil v husté keře a místo barů a restaurací jsme viděly hotelové zahrady. Brzy jsme se dostaly až na nejjižnější bod ostrova. (Bydlely jsme na ostrově Miami Beach, který je s městem Miami spojený dlouhými mosty.) Tam se nám naskytl výhled na celé Miami včetně všech mrakodrapů. Jely jsme ještě dál a po cestě potkávaly lidi, co cvičili jógu, tai chi nebo byli jen tak na procházce. V tu chvíli jsem si říkala, jaké by to asi bylo, kdybych místo do Huntingtonu jela na Floridu, kde léto nikdy nekončí. Vypadalo to tam velmi lákavě. Cestou zpátky jsme se zastavily na zmíněném nejjižnějším bodě ostrova. Bylo tam vyhlídkové molo, ale zrovna ho zavírali, protože bylo už po sedmé hodině. Tak jsme se rozhodly, že ráno vstaneme dříve a podíváme se tam znovu. Vrátili jsme kola a zpátky jsme se vydaly pěšky.